Celý den voní a vlají
květy na vějíři víček
malých dívek
A večer sládne v usínání
když pohlazení snu
dává zapomenout dnu
Všecka ta krása dní
chví se jim v očích
uzamčených nocí
Je spánek malých žen
jak tichá mše za lásku
květen 2019
Skládáš slova v bedýnky básní
Sbíráš je rozházená po pokoji
Ukrytá v šuplících úplně na spodu pod štosy
sešitů snad ještě ze školy
Některá jako dušičky čekají v posledním hrníčku
vzadu ve vytríně
A ta, co zapadla pod postel,
už dávno se nebojí strašidel
Slova prostá a chutná jako chléb doma na ošatce
Slova vážná a strohá jak rubáš na těle nebožtíka
Rovnáš jedno za druhým
věčně nespokojen
Někde se něčeho stále nedostává
Někde něco pořád přebývá
Pasíruješ hrubou zkušenost života přes jemné plátno kapesníku,
jímž máváš sbohem
utíráš slzy svým dětem
a pliješ do něj vlastní krev
Stále cosi na srdci. Stále cosi u srdce
Trpělivě čekáš
až jednou se
vylije řečiště řeči
a ústa ti zaplaví
život tekoucí za slovy
duben 2019
Nedozdá
se mi ani jeden sen
když v noci vstávám k dětem
abych je přikryl a utišil
Nedozdá se mi ani jeden sen
Mé sny se mění v těla. V den
už za noci a nejvíc zrána
—
Antonín a Anna
Sny do nichž se probouzí a vstává
březen 2019
Všichni spí
Chodím ztichlým bytem
naplněn vděčností
že je mám
A úzkostí
jak křehké je to
štěstí
duben 2019
krajinou zní
pozvánka na jitřní
Ale prázdná je
bez víry, bez boha
šedivá obloha
Jako by ji vymetl
prosinec 2018
Za humny se stmívá
a obchází tě chlad
Měla ses snažit víc
Víc milovat…
listopad 2018
Jsem jako pokoj, v němž doznívají hlasy,
přestože všichni dávno už šli spát
Jsem jako pokoj, v němž se stařec bělovlasý
zahřívá vzpomínkou na chvíle, co nemohly se stát
Jsem jako pokoj bez oken – jen s dveřmi dokořán
Svědek prolhaných nocí
A ještě prolhanějších rán
červenec 2018
Zaspal jsem
První rande. I poslední rozloučení
Zaspal jsem
Co nebylo. A ještě není
březen 2018
Jako kluk chodíval jsem přes
železniční most v Nymburce
Vzbuzoval úctu i strach
Rachotící vlaky mě přivážely z výletů
a odvážely do škol
dle času mé pouti
A já vždycky zvedal nohy
a něco si přál
Tam i zpět
Život se u mě nelámal v pohnutých scénách.
Ale jednou nahlížeje za noci do temných vod Labe
míra mé životní touhy vzpěnila
a já navždy propůjčil řece svůj zrak
Přešel jsem most. A už nikdy se nevrátil týž
Utekly dny
A odtekly roky
Pro tento čas optika mých dvaceti let už navždy tiše spí
Ještě ale občas. Za letních polední
ozve se zabublání
když kráčím opodál
Opodál svého mladí
listopad 2017
Z balkónu dosáhnu na kostel
A na mou postel
uléhají hlasy
návštěvníků nonstopu
San Marco
Život dělá ty nejlepší humory.
Sám sobě
stále na očích. Na uších
Tam i tam blízko
Jsem nepříkladný anděl
Doma vysoko
Doma nízko
březen 2017
Rozednívá se
Rosa dávno padla na skluzavky
Zavoní vláhou pískoviště
A na pružinové houpačce
ve tvaru koníka
ujíždí ranním steskem
ještě zpola plný
půllitr piva
Pěna tak záhy, záhy opadává…
únor 2017
Narozen, abych šel
Po svých i někam
Vraceje se vzlykám
A odcházeje pryč pláču
Panáka si už nedám
— ani ho nedoskáču
leden 2017
Na konci podchodu
na malou chvíli
zahlédl jsem lem tvých šatů
Nohy se opozdily
Těžko chtít polapit víly
Předchází mě má láska
A předbíhá touha
Bez konce dlouhá
prosinec 2016
Vracel jsem se domů po prohýřené noci
Ulice byla otevřená dokořán
Jako duha přes oblaka náhle zazněl smích
A pak bylo ticho
Já jsem se zastavil
Ale neohlíd
……………..
Slyším ho už napořád
Každé ráno
Když se znova nadechuju
K životu
srpen 2016
Nejdu nikam
Jen vzlykám
Ach ta nešťastná povaha
Váhavá
duben 2016
Zdá se,
že všechny ty kdysi
toužené sny
tu tiše spí
už navždy
A přece ne
Za oponou padajících vloček zní
—————— naděje na vzkříšení?
leden 2016
Sněží tiše
a na tvé řase
vločka sní
A v záhybech tvých dlaní
jakoby nekonečné usmívání
se dní
duben 2015
Viděl jsem rozkvétat řady růží
A tisíce zářit hvězd
Viděl jsem tři chlapce jako kdysi
v ochozech
A nakonec viděl jsem stoupat páru
z bělostných pisoárů
březen 2014