Jako kluk chodíval jsem přes
železniční most v Nymburce
Vzbuzoval úctu i strach

Rachotící vlaky mě přivážely z výletů
a odvážely do škol
dle času mé pouti

A já vždycky zvedal nohy
a něco si přál
Tam i zpět

Život se u mě nelámal v pohnutých scénách.
Ale jednou nahlížeje za noci do temných vod Labe
míra mé životní touhy vzpěnila
a já navždy propůjčil řece svůj zrak

Přešel jsem most. A už nikdy se nevrátil týž

Utekly dny
A odtekly roky

Pro tento čas optika mých dvaceti let už navždy tiše spí

Ještě ale občas. Za letních polední
ozve se zabublání
když kráčím opodál

Opodál svého mladí

listopad 2017